Biologicky aktivní mlýn na Šumavě

Je pravidlem, že přednosta I. interní kliniky profesor Kordač se střídá se svým zástupcem profesorem Štorkem v provádění velkých vizit na jednotlivých odděleních kliniky. Profesor Štork si zapisuje do zvláštního sešitu jména nemocných, jejich věk a diagnózu podle pokojů a lůžek. Má tak přehled o tom, kdo na klinice leží a koho již při minulé vizitě viděl. Tento systém převzal od profesora Netouška.

Jednou před vizitou na oddělení B, když byli již shromážděni všichni lékaři včetně hospitantů, si do sešitu zapisoval jména nemocných. Také jejich data narození. To zřejmě bylo podnětem k tomu, že začal hořekovat sám nad sebou, tehdy asi šedesátiletý, že je starý člověk nad hrobem a že je nejvyšší čas, aby si ho k sobě pánbůh povolal. Vzápětí si však vzpomněl, že by tu bylo jakési řešení. Vyprávěl, že kdesi na Šumavě existuje zvláštní mlýn, do kterého jednou stranou vcházejí staré báby a dědci a druhou stranou z něj vycházejí mládenci a panny. Mladý onkolog, MUDr. Nový, který byl na I. klinice na postgraduálním školení, tuto informaci se zájmem vyslehl a před všemi konstatoval: Jenomže vy jste, pane profesore, do toho mlýna vlzel druhou stranou.“

Divím se – jako opisovač historek – že by na to byl profesor Štork nesmečoval, protože jeho ironie a smysl pro humor byly známé a jeho žerty někdy drsné. Já mám historku z dob, kdy přednostou byl již zmíněný profesor Netoušek a docent Štork měl na svou rouru ještě dlouho čekat.

Velká vizita je rituál, z něhož medici mají k prožití vesměs jen rituální část, ta věcná jim unikne, protože se odehrává daleko od jejich uší. Na I. interní klinice to vypadalo tak, že když čelo vizity opouštělo pokoj nemocných, medici na konci dlouhé fronty teprve vcházeli do místnosti, aby se tam jak na tramvajové smyčce na konečné vytočili a způsobně vyšli ven.

Toho dne bylo velice horko, o klimatizaci tenkrát ještě nikdo ani nesnil a tak jedné medičce se přilepil plášť na zapocená záda a relief zadního dílu její podprsenky zvané tehdy „prakovka“ zřetelně vystupoval a lákal k nepravostem. Kolega medik, který šel za ní, podlehl pokušení a se vzpomínkou na třetí třídu měšťanky, kdy jsme to holkám dělali, zatáhl a pustil. Kolegyně se otočila a s energií umocněnou odstředivou silou mu jednu vyťala, až to hlasitě mlasklo. Drobnou chybou na jinak perfektním výkonu bylo, že trefila tvář pana docenta Štorka vycházejícího z pokoje a zamyšleně míjejícího frontu mediků. Profesor Netoušek, jenž kráčel před ním, se zastavil a pravil: „Konečně se vám, kolego, stalo po zásluze.“