Co všechno přinééés čas?

Na začátek bych uvedl několik věcí, nezbytných k tomu, aby se čtenáři/ky neblamovali/y, a mohli/y s klidným svědomím moji stať přeskočit. Jsem na světě už přes osmdesát let, leccos pamatuju (což je někdy nebezpečné), něco jsem zapomněl nebo viděl jinak (což je rovněž nebezpečné) a mám svůj názor o jehož nebezpečnosti už nemůže být pochyb, tak proč ho dávat do závorky! Trojka je magické číslo, hodlám i zde spojit tři problémy: 1) v čem se změnil člověk?, 2) v čem se změnily společenské poměry? 3) a co si myslím, že by bylo vhodné udělat k nápravě věcí veřejných?

Člověk – Homo sapiens sapiens – se nezměnil, ani český člověk se nezměnil, jak moudře konstatoval ve svém slavném sloupku z roku 1938 Karel Čapek. Člověka nepředěláš, leda bys na to měl celý život. Národ nepředěláš, leda bys na to měl staletí. Jen davy můžeš vést, dnes tak a zítra tak. Filosofové, sociologové, psychologové, pedagogové a další psychosociálně orientovaní odborníci vesměs ochotně zapomínají na to, že člověk je živočich, ačkoliv velice zvláštní. Měli bychom si občas uvědomit, že od myší nás dělí jen 5 % zárodečné informace a od šimpanzů dokonce jen 2 %. A tak člověk také má plno nevědomých řídících impulzů, jež stejně nevědomě poslouchá a myslí si, že jedná na základě svobodné vůle. Ve většině situací bude většinou dávat přednost momentálnímu uspokojení před jeho odložením racionálně zdůvodněném  představou pozdějšího, ale hodnotnějšího cíle. Kolik lidí obětuje ideál za koblihu! Kolik diskutujících seniorů vykřikuje, že jim tahle vláda konečně přidala na penzi, zatímco předešlé je jen okrádaly. Kolik lidí zde myslí?

Šumavští jeleni dodnes nevkročili do Západního Německa; kormidelníkem tohoto jednání je strach a nic jiného, protože jejich hodné maminky (takzvané laně) jim od malička vštěpují: Tam nelez! Odtud je to nebezpečné! Průměrný český člověk dosud nedorostl ke svobodě. Jak mohl, když má za sebou desetiletí, o nichž Jan Zahradníček pravdivě napsal: Neboť všichni jsme nějak přispěli k tomu strašnému zhanobení tváře člověka. Všichni jsme ze sebe udělali, alespoň na čas, průchodní dům, kde obludy přespávaly, všichni jsme mlčeli, když bylo křičet. To je pravdivá charakteristika nejen mé generace, ale i dvou předchozích a o transgeneračním přenosu už dnes nikdo nepochybuje. Někteří z nás – a nemí jich moc – žijí s oprávněným pocitem, že proti totalitě toho udělali dost, někteří s máslem na hlavě, že měli udělat víc, leč většina plně spokojená se svou minulou morálkou. Čo bolo, to bolo, terazky jsem majorom… Neproběhla žádná celospolečensky významná kritická reflexe posledního století a ti, kteří by to měli udělat, se vymlouvají, že ještě není dostatečný odstup.

Dokud jakémukoliv společenství vládne strach – a ten na Zemi bydlí už déle než 250 milionů let – je každý odvážný čin anomalií s dvěma extrémními důsledky, dvěma odlišnými cestami: buď k moci nebo do maléru. Strachem se dobře manipuluje, stačí se podívat na naši hrůzu z imigrantů, jichž se tu před několika roky pokoušel zakotvit plný tucet. A jaké zisky to přineslo manipulátorům!! Není bez zajímavosti, kolik našich prezidentů prokázalo svou osobní statečnost a sedělo dřív než na Hradě v kriminále.

Od 70. let minulého století je známo, že bez ohledu na podmínky ekonomické, politické, geografické, kulturní, atd., je po celém světě všude 1 % lidí trpících schizofrenií a něco kolem 5,5 % lidí trpících depresí. A dnes navíc víme, že do našich společností patří 1 % psychopatů, lidí s absencí strachu (nebo formulováno naopak: nadaných „odvážnou dominancí“), jejichž cesta do vedoucích společenských pozic je dána již jen samotnou jejich existencí. K tomu je nutné dovodit ze závěrů Milgramova pokusu, který byl mnohokrát se stejným výsledkem opakován, že dvě třetiny našich bližních jsou ochotné uposlechnout jakoukoliv autoritu. Chybou elit nesporně je, že nedokázaly vygenerovat takovou autoritu, která by byla konkurencí těch, které jsou u kormidla dnes.

Shrnuto bio-psycho-historicky: v čele společenství vždy stáli vesměs psychopati a šlo o to, kolik antisociálních, narcistických, machiavellistických a sadistických a dalších chorobných vlastností v sobě jejich osoba nesla. Z psychiatrického hlediska na čelných místech na žebříčku vedle sebe stojí „ten dobrý“, sedmý prezident USA, Andrew Jackson, který bez jakékoliv předchozí vojenské průpravy a znalostí se postavil do čela armády, která konečně vyhnala britské kolonisty a na druhé straně „ten zlý“, anglický král Jindřich VIII.

Podíváme-li se na naše dějiny a jejich poslední část, označovanou jako „samostatnost“, nelze z té doby vynechat půl století poroby horší než za Rakouska a nelze ani přehlédnout rozdílnost v charakteru osobností, které se dostaly do čela. TGM se určitě nebál. Rukopisy, hilzneriáda i smělá realizace samostatnosti, nemluvě o jeho osobní statečnosti v podmínkách bojujícího Petrohradu, odkud ho šíbovali do Moskvy, kde se ale choval stejně neohroženě ho řadí mezi to jedno procento. Že si dovedl občas i trochu machiavellisticky vypomoci, svědčí nejen pohotová výroba československého národa, ale též překvapený Wilsonův výrok na konferenci v Paříži 1919. Když se dozvěděl, že na území ČSR se nacházejí tři miliony Němců, jen škytl: Ale to mi Masaryk nikdy neřekl. Beneš ho ujistil, že s tím si poradíme.

Beneš byl úžasně schopný úředník, vůbec ne ale politik, aniž státník a s naivitou toxoplasmou nakažené myši vlezl Stalinovi do chřtánu. Dále na Hradě seděla squadra slouhů Sovětských vůdců (a na to si zvykl český lid jak na svoje oblíbené knedlíky a pivo). Havel tuhle řadu přerušil a tím se dopustil těžké hereze, jak vidíme do dneška a slyšíme i z úst jeho nástupců, kteří v tradici započaté Košickým vládním programem vřele pokračují, i když to nemohou dělat tak otevřeně.

Osvícenci, kteří prohlásili, že zničili boha, nevyřkli nikdy větší blbosti (to je genitiv záporu, který zachraňuju pro budoucí generace). Věda odpovídá jakž takž na otázky JAK, vůbec ale ne na otázky PROČ a na ně lidé stále odpověď hledají. Hledají – se všemi svými omezeními, takže snadno popletou své potřeby se svými přáními, což je ale chyba velká! Zatímco potřeby musí být uspokojovány, jinak organismus chátrá (ať již jde o jedince, či o společenství), miska přání, jak nás poučuje indická bajka, je bezedná a není ji možno nikdy naplnit, což vede k pocitům označovaným jako frustrace. Zygmunt Bauman vymyslel označení „tekutá doba“ pro tenhle současný čas, kdy cokoliv lze nalít do jakéjoliv nádoby jakéhokoliv tvaru a ono se tím tvarem stane. Ti méně poetičtí říkají postfaktická doba, protože mají pocit, že už vůbec nic neplatí.

Zatímco materiální úroveň několikanásobně vzrostla, celkové naladění společnosti není radostné. Hýkání o tom, že jsme nejateističtější stát v Evropě je paralelně podloženo největší spotřebou alkoholu, což dokumentuje, jak a čím jsou naplňovány spirituální potřeby Čechů. Špiritusem a trávou. Duchovní rozměr současné doby není ani mohutný, ani kvalitní. Počínaje literaturou a konče architekturou. Karel Hvížďala nedávno napsal, že kultura byla vytlačena zábavou, která je často dost pokleslá Stejně jako politická scéna a její čelní představitelé.

Neustálé zdůrazňování „rozdělené společnosti“ a problémy z toho vyplývající považuji za druhotné. Kdy mohla být česká společnost rozdělenější, než v roce 1918, kdy se vrátili z front sousedi, kteří za zákopů po sobě navzájem stříleli? Jeden Rakušan a druhý legionář. A přece je tehdy spojila osobnost prezidenta Masaryka a idea svobodného samostatného státu. Natolik, že byli dvacet let poté za to ochotni obětovat životy. Něco podobného je potřeba dnes také. Neustálé vymezování se „proti“ něčemu je zhoubné. Chce to plnokrevnou charismatickou osobnost přinášející společnou ideu. Podíváme-li se na Slovensko, vidíme, že to možné je.

Jirka Ruml mi už v prosinci 1989 poskytl prostor v Lidovkách. Napsal jsem tehdy, že Mojžíš dobře věděl, proč tahal své lidi čtyřicet let po poušti. Všichni mě tehdy plísnili, že jsem pesimista a nálada té doby jim dávala za pravdu. Teď už to tak nadějně nevypadá, ale věřím, že budoucí desetiletí své ovoce přinese. Má na to celých deset roků.