Jak poznáme z hlasu toho druhého jeho emoce

„Emoce se odehrávají v divadle těla a do divadla mysli jsou překládány jako pocity,“ řekl už před několika roky Antonio Damasio (Hledání Spinózy, Dybbuk, Praha, 2004) a tato lidsky podaná definice nám připomíná, že emoce jsou tělesné děje, řídící procesy nastavující náš organismus k určitému pohybu (e-motio). Pro zopakování: dnes platí teorie, že existuje celkem šest základních emocí, strach, hněv, radost, smutek, údiv a překvapení, z nichž se podobně jako ze tří základních barev skládá celé široké emoční spektrum.

Gesta a výrazy obličeje prozrazují náš emocionální stav, ale co naše hlasy? Jak jsme schopni luštit a rozpoznávat emoce u druhého například když spolu telefonujem? Pozorováním neuronální aktivity v mozku dokázali výzkumníci na univerzitě v Ženevě (UNIGE) ve Švýcarsku mapovat mozkové oblasti, které používáme k interpretaci a kategorizaci hlasových (=vokálních) emočních představ. Výsledky, které jsou uvedeny v časopise Scientific Reports, ukazují na zásadní význam předních oblastí mozku při interpretaci sluchově zachycených signálů emocí. Když tento proces nefunguje správně, například po poranění mozku, není člověk schopen správně interpretovat emoce a záměry jiné osoby. Vědci také zaznamenali bohatou nervovou síť spojení, která existuje mezi touto oblastí a klíčovým orgánem pro zpracování emocí, nejstarším emočním centrem – amygdalou.

Horní část spánkového (=temporálního) laloku je u savců spojena se sluchovým centrem. Specifická oblast je věnována vokalizacím, jejich typickým charakteristikám, což umožňuje odlišit je od například od ostatních zvuků z prostředí. Ale hlas je víc než zvuk, ke kterému jsme obzvláště citliví: je to také nosič (vektor) emocí.

Profesor Didier Grandjean působí na Fakultě psychologie a pedagogických věd UNIGE SCAS) a ve Švýcarském centru pro afektivní vědy (CISA) a věnuje se vokální charakteristice a sluchové analýze vyjadřovaných emocí. Ke své práci říkí: Když s námi někdo mluví, vnímáme tyto akustické informace a klasifikujeme je podle různých kategorií, jako je strach, hněv, radost, ap.“ Kategorizace tohoto typu je podle jeho představ něco jiného než diskriminace, kdy například hledáme v davu lidí jedince, který se cítí šťastný. Jak poznávají naše mozky emoce z toho, co druhá osoba říká? S cílem zjistit to, analyzoval profesor Grandjean a jeho tým mozkové oblasti příjemců aktivované při konstrukci emočních představ vycházejících z vokální informace.

Experimentu se účastnilo šestnáct dospělých jedinců, na které postupně „mluvilo“ šest mužských a šest ženských hlasů, které jim sdělovaly řeč sestávající z nesmyslných slabik, jjíž tón ale byl byl silně nabitý některou ze základních emocí. Pokusné osoby nejprve určovaly základní kategorie, zda je hlas rozzlobený, neutrální nebo šťastně naladěný. Vědci z toho určovali, která část mozku byla použita pro kategorizaci. V další části cílene zaměřené na diskriminaci měli úřastníci rozhodnout, zda je hlas rozzlobený nebo šťastný. Bylo přitom zjištěno, že subjekty používají k těmto dvěma úlohám jiné oblasti frontální (čelní) kůry.

V temporálním laloku se nacházejí centra, která rozlišují a vyčleňují lidský hlas od dalšího zvukového pozadí, čelní laloky jsou už zaměřeny na emoční charakteristiky. Jsou to především dolní čelní závity, které jsou umístěny po obou stranách čela. Tam vedle sebe leží dvě malé korové oblasti: pars opercularis a pars triangularis přibližně v místech, kam cpeme ukazovák, když zdůrazňujeme, že nás něco napadlo. hlasové poselství se zde rozdělí na dvě části. Pars opercularis odpovídá kategorizaci a pars triangularis diskriminaci. A tato centra jsou dále propojena s jinými oblastmi mozku. „Toto rozlišení je spojeno nejen s aktivací mozku selektivními k studovaným procesům, ale také kvůli rozdílu ve spojení s jinými oblastmi mozku, které vyžadují tyto dvě operace, když kategorizujeme, musíme být přesnější, než když diskriminujeme. Proto je spánková (=temporální) oblast, amygdala a orbitofronální kůra – klíčové oblasti pro emoce – používána mnohem vyšší mírou a funkčně spojena s pars operculis spíše než pars triangularis,“ říká k tomu profesor Grandjean.

Výzkum, který poukazuje na rozdíly mezi funkčními centry při vnímání emocí v hlasem zprostředkované informaci, ukazuje, že čím složitější a přesnější jsou procesy spojené s emocí, tím intenzivnější je spojení mezi čelním lalokem s jimými mozkovými oblastmi. Existuje rozdíl mezi zpracováním základních zvukových informací (rozdíl mezi okolním šumem a hlasy) provedenými horní částí temporálního laloku a zpracováváním informací na vysoké úrovni (vnímání emocí a kontextuálních významů) provedených čelním lalokem. To je ten, který umožňuje společenskou interakci dekódováním záměru mluvčího. „Bez této oblasti není možné pochopit verbálně vyjádřené emoce a bez ní nepochopíme očekávání druhých a máme problém se zařazením do kontextu; například ironie a sarkasmus“ uzavírá Grandjean. Nyní víme, proč jednotlivec s poraněním mozku, které postihuje spodní oblasti čelního laloku a orbitofrontální oblasti, nemůže interpretovat emoce, které souvisejí s tím, co říkají lidé okolo něj, což může vést k sociálně nevhodnému chování. “

Zdroj: Mihai Dricu, Leonardo Ceravolo, Didier Grandjean, Sascha Frühholz. Biased and unbiased perceptual decision-making on vocal emotionsScientific Reports, 2017; 7 (1) DOI: 10.1038/s41598-017-16594-w