Pár slov o krizi

Krize je stav, kdy nároky významně převyšují naše zdroje, ať už jde o osobní nasazení, finance, čas nebo další prostředky, které by byly zapotřebí a které nejsou v dostatečném množství k dispozici. Může se vyskytnout, a také to tak dělá, kdykoliv, nejen na cestě k vyhoření, nicméně tam se objevuje častěji než v chrámech meditace. V toku děje, ať dramatu, či života, představuje krize bod obratu [1]. Krize sice znamená průšvih, nemusí ale končit katastrofou a jak říká japonské přísloví: Hodíš-li připraveného člověka z mostu do vody, vynoří se s rybou v zubech. Na kvalitě řešení záleží, jaký bude výsledek, při čemž jedno je jasné a neokecatelné: v krizi vždy něco ztratíme a jde o to, jak rychle a jak účelně se umíme rozhodnout, co obětujeme

Krize je slovo převzaté z řeckých tragedií, které byly vystaveny v následujícím schematu: expozice (seznámení s postavami a jejich úmysly), kolize (postavy s potkají, jednají a v lecčems se neshodnou), krize (postvy začnou konat své kousky a děj se najednou ubírá úplně jinam, než se zdálo na začátku), peripetie (vše se zašmodrchá, ale v podstatě zopakuje totéž, co předcházelo), katastrofa (konflikt s hromadou mrtvol), katarze (všichni najednou vidí, jaké chyby dělali a divák si má říct: tak tohle už víckrát neudělám). Tajemství komedie naopak rozštípl Bohumil Sweigstill (1875 – 1964) vynálezce receptu jak pro čtyři loutky a tři dekorace možno napsat se dvěma vtipy na jeden námět desítky původních veseloher.

Vždy musíš něco ztratit a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit a jenom vzpomínat…
Jaroslav Seifert

Jako vše na této zemi má krize také svůj vývoj. Jelikož nic není stacionárního, vše se vše neustále hýbe, vše se neustále mění, je pochopitelné, že se také občas někde může objevit chyba. Užíváme-li si bezproblémového chodu v pomyslné „zelené“ zóně, nakočí náhle „oranžová“ a máme tu první prodromy krize. Sovětský disidentský román Zářné zítřky zachycuje tento přechod ve chvíli, kdy automat na kávu vrátí hrdinovi větší obnos, než se patří a hrdina usoudí, že to nevěští nic dobrého. Také ne. Druhý den nevydá ani zboží, ani spolknuté mince.Vodovodní kohoutek začne kapat a je třeba ho dotahovat víc. To je doba pro zásah vynaložený s nejmenším úsilím, nejmenšími výdaji a nejlepším výsledkem. Jenže tu máme typické lidské vlastnosti, které se dříve poctivě nazývaly leností a ledabylostí, dnes se jim říká prokrastinace, které nás ve většině případů zavedou jinam, do pocitu neoprávněného klidu. Josefa Václava Sládka už dnes nikdo nezná, pročež si ho připomeňme:

V střeše byla díra
váhal sedlák Jíra
přinésti pár došků
opravit to trošku.

Expozice nás seznamuje se skutečností, která se jeví sice jako riziková, nicméně ne zas tolik, aby zvedla majitele usedlosti ze židle a přiměla ho k akci. Naopak celou situaci bagatelizuje. Jak nás ale učí všechny chytré příručky, nejlepší krizová intervence spočívá v „odvracení nudných úderů“, řečeno tenisovou hantýrkou. To Jíra nedělá, naopak racionalizuje:

Řekl: trochu deště
vydrží to ještě.
Zejtra je den taky.
V noci přišly mraky.
Přišla bouře v spěchu,
odnesla mu střech
a co nastal zmatek
zaplavila statek.

Jak můžeme sledovat z dramaticky úsporného textu, události nabraly rychlý spád, přehnala se akutní fáze krize a sedlák vstupuje do fáze chronické, kterou někteří znalci označují něžně jako „odklízení zdechliny, pokud ještě nějaká zbyla“. Zkušenosti dále jsou nekompromisní v tom, že jejich majitelé tvrdí: čím rychleji vyřídíme akutní fázi, tím kratší bude ta chronická, aniž by připodotkli [2], že to řešení by mělo být úspěšné.

 

Pokud jsme nestačili krizi zabránit, jsou zde vypracovaná a ověřená pravidla, jak ji řešit. Především je nutné určit centrum krize, tedy ten nejkritičtější stav, jehož řešení je prioritou. U tekoucího kohoutku je třeba řešit kohoutek a zastavení přívodu vody, ne třeba vytírat podlahu, nebo zachraňovat podmáčené papíry. Vypadá to, jako bych měl čtenáře za slabomyslné, ale v krizi i inteligentní člověk ztráci snadno hlavu. Seděl jsem ve vlaku na Bratislavu na Wilsonově nádraží, do odjezdu chybělo pět minut, když za mnou zazněl tento telefonický rozhovor: Někdo mi při nastupování ukradl peněženku. Měla jsem tam všechno. I lístky na vlak. Myslíš, že mám jet i bez lístku?…Jo, kreditky tam byly, občanka taky. … já musím na kongres. … To mám vystoupit?

Nejenže má vystoupit, ale okamžitě zablokovat kreditku, pelášit na policii a nepřemejšlet o cestě do Bratislavy ve chvíli, kdy se zloděj probírá její šrajtoflí s osobními údaji, přístupem k penězům a bůhví jakými dalšími doklady. To je mnohem důležitější než zmeškaný kongres (leda by v bance měla 20 korun, byt zcela vybydlený a občanský průkaz kradený).

Centrum krize je třeba co nejrychleji „izolovat“, tedy pracovat na odstranění problému. To si stanovit jako prioritu i za cenu odložení jiných záležitostí a opuštění jiných cílů. Kromě rychlého řešení je centrum nutné skutečně izolovat, tedy nepřipustit, aby nám zasahovalo do dalších oblastí života. Tekoucí kohoutek to většinou nedělá, ale meziosobní spory to dělají s chutí. Pozor na to. Jestliže se hádám s Josefem, není nezbytné, abych se hádal také s Karlem jen proto, že má na Josefa jiný názor než já. Spory s Josefem se mi také nesmějí vměšovat do práce a neměl bych si je tahat ani do nedělního odpočinku.

Stejně jako na divoké vodě, není dobré ani v krizi plout s proudem událostí, neboť tak nás ten proud omlátí o všechno, co stojí v cestě. Je nutné jet rychle a předběhnout některé děje, nebo naopak zpomalit a jak nás naučil už Konfucius, konat nečiněním. Není totiž dopřána každému psychopatická výbava, kdy absence strachu má za následek roboticky bezchybné jednání [3]. Pozor na stereotypy. To, co fungovalo včera v situaci A, nemusí fungovat dnes v situaci B.

Amerikánský výrok „vědět kde mám baterku“ je heslem doporučujícím, aby člověk v krizi posvítil kolem sebe a našel všechny zdroje pomoci, předevšík živé, ale i materiální. Nebojme se přijmout pomoc, lidé jsou vybaveni jistou dávkou altruismu a kupodivu – pokud to nejsou vyslovení nepřátelé – docela rádi pomohou i se svým následným dobrým pocitem. Nevýhodou pomáhajících lidí, kteří k vyhoření mají blíž než ostatní, si nejen neumějí říct o pomoc, ale často nabízenou pomoc odmítají s pocitem, že kdyby ji přijali, znamenalo by to jejich selhání, což je obrovský nesmysl.

Priority, které jsme stanovili v analýze, je třeba dodržovat i v praxi. Nejobtížnější to bývá při rozhodování o tom, co uchovat a co obětovat. Všechno udržet nelze a snahy o zlomení tohoto pravidla vedou k prodlužování trápení. Pokud je v krizi ohroženo a zapojeno více lidí, je třeba jasně stanovit úkoly a kompetence. Je to nutné jak z hlediska akutních zásahů, tak pozdních dopadů [4].

Ukázkou psychopatické zběsilosti je akce Alexandra Velikého při tažení do Persie. Peršané na něj čekali na svahu ned řekou, ale Alexandr nezaváhal. Plutarchos o tom píše: Zdálo se, že vede vojsko v záchvatu šílenství a zoufalosti, spíše než s rozvahou. Ale on se zaryl do přechodu a dosáhl, byť s námahou a těžkostí, břehu, jenž se blátem stal mokrým a kluzkým a hned byl nucen ve zmatené směsici bojovat muž proti muži a utkávat se s těmi, kteří se na ně hnali.

Vysvětlování, že chtěl pro stát zachránit peníze asi panu Faltýnkovi dnes moc nepomůže, protože k tomu neměl tehdy žádné pověření. Kdyby mu je byl někdo dal, vezl se teď v korupční kauze s ním, což se neděje.

Navenek je nutní machiavellisticky se předvádět jako oběť, bez ohledu na to, kolik jsme toho zbabrali sami.

Řešení krize
Co je skutečné centrum krize?
Izolovat krizi;
Nelze „plout s proudem událostí“;
Vědět, kde mám baterku;
Priority nejen v analýze, též v realizaci;
Vymezení pravomocí a kompetencí;
Prezentace navenek;

Poznámka: Honzákova kapitola z připravované publikace Cibulka A, Pilátová A, Honzák R: Vyhoření (pracovní název) pro nakladatelství Vyšehrad .


[1] Krize je slovo převzaté z řeckých tragedií, které byly vystaveny v následujícím schematu: expozice (seznámení s postavami a jejich úmysly), kolize (postavy s potkají, jednají a v lecčems se neshodnou), krize (postvy začnou konat své kousky a děj se najednou ubírá úplně jinam, než se zdálo na začátku), peripetie (vše se zašmodrchá, ale v podstatě zopakuje totéž, co předcházelo), katastrofa (konflikt s hromadou mrtvol), katarze (všichni najednou vidí, jaké chyby dělali a divák si má říct: tak tohle už víckrát neudělám). Tajemství komedie naopak rozštípl Bohumil Sweigstill (1875 – 1964) vynálezce receptu jak pro čtyři loutky a tři dekorace možno napsat se dvěma vtipy na jeden námět desítky původních veseloher.

[2] Připodotýkatel je – podle knihy Karla Poláčka: Hráči – muž, jemuž se nespisovně a nečesky říká kibic. Platné karbanické napomenutí říká: Kibice trp, nečiň jim příkoří, ale neměj důvěrností s nimi. Buď pamětliv toho, že kibic stojí v hierarchii tvorstva na nejnižším stupni.

[3] Ukázkou psychopatické zběsilosti je akce Alexandra Velikého při tažení do Persie. Peršané na něj čekali na svahu ned řekou, ale Alexandr nezaváhal. Plutarchos o tom píše: Zdálo se, že vede vojsko v záchvatu šílenství a zoufalosti, spíše než s rozvahou. Ale on se zaryl do přechodu a dosáhl, byť s námahou a těžkostí, břehu, jenž se blátem stal mokrým a kluzkým a hned byl nucen ve zmatené směsici bojovat muž proti muži a utkávat se s těmi, kteří se na ně hnali.

[4] Vysvětlování, že chtěl pro stát zachránit peníze asi panu Faltýnkovi dnes moc nepomůže, protože k tomu neměl tehdy žádné pověření. Kdyby mu je byl někdo dal, vezl se teď v korupční kauze s ním, což se neděje.