Recenze Křížová

Eva Křížová: ZDRAVÍ – KULTURA – SPOLEČNOST. Karolinum, Praha, 2018 

Zdraví je prohlašováno za jednu z nejcennějších hodnot, přestože chování lidí tomu zdaleka neodpovídá. Franklova vize, aby k soše Svobody stála na západním břehu USA socha Odpovědnosti se v postmoderní době těžko naplní, protože pojem „odpovědnost“ naplňuje současnou společnost hlubokým odporem. Zato je zdraví i nemoc dobrým zdrojem špinavých kšeftů, které kvetou tím pestřejšími květy, čím větší zmatek tuto oblast zaplňuje.

O to záslužnější je každý čin, který vnáší jasno do současné situace „regulace tohoto fenoménu“ zatemňovaného na jedné straně expanzí možností heroické medicíny, na druhé pak výrobou nových chorob, rozšiřováním služeb za hranice oboru (estetická chirurgie), neskutečně hloupě uplatňovanými pseudoetickými požadavky a bezbřehými právy všech na všechno.

Text recenzované publikace je věnován medicíně v osobních i sociálních souvislostech, deklarovaná redukce pohledu je minimální, autorčin záběr je skutečně velmi široký, současně přehledný a srozumitelný bez zásadních zjednodušení.

V postmoderní době, kdy se biologové, filosofové a další specialisté nejsou schopni dohodnout na definici života, je záslužné, že autorka je schopna vymezit hranice tak vágnímu pojmu, jakým je zdraví. Vychází přitom z dnes již stařičké definice WHO a je schopna toto jsoucno vidět nikoliv jako bezbřehé směřování k nadlidským potencialitám, ale v rámci současných praktických možností.

Rovněž nemoc je probrána jak z hlediska pacienta, tak z hlediska medicínského konstruktu a také sociální role, kde Parsonsova definice musí být sice částečně rekonstruována, nicméně zůstává stále základem. Je zohledněn historický přístup i paramedicínské možnosti řešení změny zdravotního stavu.

Na to logicky plynule navazuje stať věnovaná medicínské gramotnosti. což v době všeobecně rozšířené zdravotní výchovy na jedné straně a záplavy dostupných nejrůznějších pochybných informací na internetu vytváří spolu zajímavé prostředí s informovaným, jakož naprosto desinformovaným pacientem. Východiska pro zdravý životní přístup a styl staví hlavně na konceptech odolnosti vůči stresovým vlivům a zvládání stresu (Antonovsky).

Je nutné velmi ocenit zařazení konceptu kultury do celostního přístupu ke zdravotnické problematice, protože epidemiologické studie na velkých (milionových) populacích poukazují na význam tohoto působení na zdraví a nemoc. Zde ovšem je hlas autorky hlasem volající na poušti a lze jen doufat, že se naleznou způsoby, jak uvedené souvislosti prakticky zohlednit.

Tělu a tělesnosti je věnován přiměřený prostor a to hlavně v pohledu filosofickém a sociáůlním, psychosomatické pohledy jsou zmiňovány až nakonec. Hlavními protagonisty jsou Descartes, který je stále otcem EBM a Foucault s parciálně antimedicínským, nebo aspoň k medicíně značně kritickým pohledem. Podle mě by se tu hodila alespoň malá poznámka o rozdílném pohledu Platonově, který v mnohém přetrval (tělo = hrob duše) a naprosto opačném stanovisku Východu (tělo = chrám duše) a upozornění – byť to už je nad rámec zadání – že emoce jsou tělesné děje.

Jev zvaný medicinalizace sociálních problémů, který je ve společnosti – i odborné – zcela přehlížen, autorka přesně pojmenovává a popisuje, např,: Tendence vnímat zdravotní důvody v pozadí i dalších méně významných poruch chování a poruch učení, případně i morálně problematických vlastností, jako je např. lenost, pracovní nedisciplinovanost, neodpovědnost, nepořádnost, je masívní. Tato kapitola by měla být úvodem k pregraduálnímu studiu, protože zde se formují názory o tom, co nemoc je (a má být tedy regulováno medicínsky), a co není a patří jinam, než do ordinace. Ilustrativní je příklad nárůstu císařských řezů, který zdaleka není jednoznačným dobrem, protože vede prokazatelně k nárůstu řady chorob zejména z okruhu autoimunitních onemocnění.

Tohle vše současná postmoderní společnost, která rezignovala (v tekuté době) na většinu hodnot kromě konzumu a hedonismu vyžaduje a podporuje zcela nesmyslně vyhlašovaný stálý růst. Přestože se pyramida se základnou nejchudších a špičkou nejbohatších transformovala do tvaru cibule s maximem střední třídy, je zde stále sociální gradient (podle mého daný lidskou závistí, která, jak říká George Mikes, docela dobře snese chudobu, ale nesnese, aby se měl druhý lépe), od něhož se odvíjí kvalita zdravotního stavu; od pocitu wellbeing, až po střední délku života. Jiným faktorem je pochopitelně dopad sociálně závažných událostí, který se ale v praxi zatím příliš nezohledňuje a zdravotnický systém je jen velmi ledabyle provázán se systémem sociálním. Velice zajímavá a v mnoha směrech doslovně objevná je kapitola o sociálním kapitálu. Autorka se věnuje také otázce muže a ženy ve výchově dítěte, a to v době, kdy rodina je v krizi a genderové požadavky mění role zásadním a ne vždy dobrým směrem.

Zdravotnictví založené na hodnotách může vycházet z převážně solidárního principu nebo z liberálních hodnot individuálních a autorka porovnává výhody a nedostatky obou směrů. Je také nutné vidět možnosti, hranice a kriteria, za kterých je služba poskytována. Zde se aspekty sociální setkávají s ekonomickými možnostmi, což je problém, na který se sice obecně často upozorňuje, při řešení praktických požadavků ale často zapomíná.

Pohled na současný stav lékařské profese je směsí sociologie i etiky a rovněž tak zamyšlení nad jedinečným postavením EBM a jejím vynucovaným monopolem má filosofickou hloubku.

Závěr: jako obvykle Eva Křížová předkládá velmi kvalitně zpracované téma, které je v současné době aktuální. Stav organizace našeho zdravotnictví, které má vedle školství největší frekvenci střídajících se ministrů s často běsnými nesystémovými zásahy do chodu klopýtající mašinerie, z níž prchají pracovníci, vyžaduje alespoň několik záchytných bodů. Přehled Evy Křížové je poskytuje jako pevné východisko pro koncepční rozhodování i pro každodenní praxi.