Solamen aegrotantium, aneb Duchovní těšení všem lidem stonajícím (1674)

„Co se pak sešlého věku tkne, málo jest lidí, kteříž padesá­te let dosahují, a ještě méněji těch, jenž s šedesáti léty chlubiti se mohou, a jestli tak daleko člověk dožije, co medle jiného za podíl má, jen že mnoho bídy a nešťastných příběhův pamatu­je? Tu již hlava tíží, srdce se třese, ducha ubývá, prsy se ouží, hrdlo syptí, usta se ruší a zapáchají, zuby prachnivéjí, tvář a čelo se krčí, osoba se hrbí, oči se zatmívají, oudové se tře­sou, z nosu kape, vlasy se tratí a lysiny přibývá, uši zaléhají, chrkání a flusy se množí a všeckno starého mrzí, hned se rozhněvá, nerád se smíří, snadně uvěří klevetnému jazyku a dlouho v podezření drží, bývá skrbný, skoupý, nevrlý, lako­mý, smutný, rád sobě stěžuje, nerád jiných poslouchá a spěšně v řeč se plete, mladými pohrdá a staré zvelebuje, přítomné věci tupí a na pominulé se rozpomíná, často vzdychá, říhá, kejchá, chroptí, smrká, jest všechen mdlý a lenivý, ovšem nedostatečný a všechněm obtížný až do smrti.“

Jde o část textu, jenž je otištěn v knize: Miloš Sládek, Vítr jest život člověka aneb život a smrt v české barokní próze, Praha, H&H 2000, s. 112-116; citovaná pasáž se nalézá na s. 114.