Trpaslíkové teorie pro začátečníky

(kapitola z knihy Radkina Honzáka Ať žijou mikrouti, Zeď, Praha, 2018)

Trpaslíci, lidé, jejichž výška se limitně blíží nule, obdivovaní dětmi a tvůrci pohádek, jsou světem dospělých neoprávněně přehlíženi. Vypovídá to o úpadku logiky. Jako kdyby jejich malá výška sebou nesla také malý význam, přičemž opak je pravdou. Překvapivé je, že i básníci, jejichž srdce by měla být světu zázraků otevřena, jsou ochotni v zájmu ideologie tato roztomilá stvoření obětovat. Dokonce poeta, který si přál být menším a menším, až by byl nejmenším na světě, tedy trpaslíkem, se k nim zachoval nehezky a svou lásku zapřel, jak Petr Krista.

Pracovníci Ústavu pro dějiny literatury nedávno objevili poznámkový sešit mladého Jiřího Wolkera a v něm náčrt básně, která posléze dopadla úplně jinak. V zápisníku byly dva verše: Miluji trpaslíky, / ty malé soudruhy… Verše byly rázně přeškrtnuty a pod tím poznámka: Tato upřímně míněná slova by mohla poškodit nově zrozenou KSČ, je nutné s tím něco udělat. Jak víme z čítanek, soudruzi trpaslíci byli posléze nahrazeni soudruhy „věcmi“, jimž je dopřáno mlčet; trpaslíci totiž také mohou do lecčehos kecat, což u velkých soudruhů nebylo žádoucí.

Jistou naději na jejich rehabilitaci přináší vědecké dílo profesorky PhDr. et RNDr. Heleny Haškovcové, CSc., která se stala též profesorkou CVERKOLOGIE, neboli vědy o trpaslících, permonících, pidimužících a skřítcích a vydala jakési základní teze této vědy, dokonce ve významném pražském nakladatelství Galén[1]. Mně, který se trpaslíků nikdy neodřekl, umožnila napsat k tomuto dílu předmluvu. Tolik na úvod k následnému výkladu věnovanému trpaslíkovým teoriím.

Jako odchovanec von Bertalanffyho vím, že každý systém lze rozložit na nižší subsystémy a vice versa každý subsystém přiřadit systému vyššímu, což nám umožňuje lepší pochopení řádu i chodu věcí. Bůh má k ruce anděly, z nichž ta lepší část mu slouží a ta zpovykaná, vedená Satanem, pracuje proti jeho snahám. Andělé mají také svou hierarchii. Na prkotiny stačí ti obyčejní, pokud jde o závažnější situace, řeší je vyšší šarže – archandělé. Takže Evu s Adamem nešel vyhánět nějaký řadový anděl se služebním číslem, prošlý rychlokurzem „lidí vyhánění“, na kterého by bylo možné si stěžovat u nadřízených, ale sám archanděl Gabriel. Tomu také bylo svěřeno doručení výsledků těhotenských testů Panně Marii. Obyčejní služební andělové jsou na „odjobs“, například pumpování vody na potopu, rychlé postavení a ještě rychlejší zbourání hrází v moři pro Mojžíše, atd. S padlými anděly je to stejné. Když došlo na sázku o Joba, neposlal Satan svého tiskového mluvčího, ale vyjednal si u Jahveho audienci.

A tak zatímco my, lidé, uskutečňujeme na Zemi skutečně podařené Boží plány (hierarchie našich tlup je odkoukaná od opičáků, s ní jsme si moc hlavu nelámali), chod našich organismů je zajišťován miniaturními trpaslíčky, kteří se starají o všechno. Jsou obého pohlaví, jak dokládá uznávaná Handzel-Koťátkova teorie zácpy vyslovená již v roce 1959. Podle ní sídlí v našem trávícím traktu malí lidé, jednak čáčurinky, jednak kujebáci s jasně specifikovanou náplní činnosti. Rozmnožují se pohlavně. Čáčurinky jsou miniaturní divoženky ozbrojené vidličkami a šťouchátky. Vidličkami rozsápou do střeva došedší potravu na pidičástice a šťouchátky tyto zdroje energie, stopových prvků, vitaminů, atd. pěchují do protékajícího krevního řečiště. Kujebáci jsou cosi jako šoféři, kteří nevyužitelné zbytky dopravují dlouhým střevním tunelem až k jeho úplnému konci.

Závěrečný akt vyprazdňování vypadá tak, že po rozpočítání na prvé a druhé část kujebáků, kteří se vyčlenili jako „první“, otevře (pro ně ohromná) vrata zvaná anus a druhá část rozjede úžasnou rychlostí finální produkt tlustého střeva a vypudí jej ven. Před vraty seskáčou a produkt pokračuje ve své pouti setrvačností. Podobným způsobem pracují i trpaslíčci v hlavě, pokud jde o produkci myšlenek. Někdy se ale stane, že úsilí kujebáků je přímo olbřímí, potom dopravovaná hmota dosáhne tak velké rychlosti, že kujebáci už nestačí v poslední chvíli seskočit a neodvratně mizí z organismu spolu s tím, co vypuzovali. Bohužel nezřídka sebou strhnou i malé soudruhy visící na otevřených análních vratech, kteří se snažili je zachránit.

A než vyrostou a jsou zacvičeni noví, trpí člověk zácpou. Co se týče výronů myšlenkové produkce, je nutné teorii ještě dopracovat. Kujebáků bude v mozku patrně neurčitý, spíše proměnlivý počet, protože občas dochází ke známému Alzheimer-Zimmermannovu (pro starší snadno zapamatovatelný název podle mnemotechnické pomůcky: od A do Z) paradoxu, že je nadlidsky obtížné myšlenku jak udržet, tak pustit. Podle Cimrmana (objev z roku 2018) je myšlenková menopauza pauza neboli „doba, která trvá, než si vzpomeneme na meno člověka, kterého jsme potkali“.

Organismičtí trpaslíci jsou rovněž uspořádáni hierarchicky. V hlavě, proto se mu také říká hlavní, sídlí Šéf – hermafrodit obsahující v sobě mužskou polovinu nazývanou též Rozum a ženskou větší polovinu (to z úcty k jejím matematickým schopnostem) Emoci. Činnost celé organizace lze demonstrovat na rozdílu mezi

  1. a) vědomou odpovědí se zapojením korových center a
  2. b) reflexem probíhajícím jen na míšní úrovni. Odposlechy týkající se prvního případu (sledovaný objekt byl levák) dodal zdarma Assange.

Ad a):

  • Haló, haló, zde Vater Pacciniho tělísko číslo 856.
  • Haló, haló, zde Rozum.
  • Hlásím, že do mě nějaký pitomec šťouchá klackem.
  • Dobrá, kouknem se na to. Pozdravuj svou milou ženu a přijďte někdy pobejt. (koukne se na to a telefonuje)
  • Haló, haló, tady Hlavní. Je tam musculus quadriceps femoris l. sin.?
  • Ano, zde quadriceps sinister. (stojí v pozoru)
  • Jak se daří vašim čtyřem pomazaným hlavám?
  • No, jedna měla včera migrénu, ale už je to dobré…
  • Blila?
  • Cože?
  • Ptám se, zda proběhl celý migrenózní záchvat až do konečného zvracení?
  • Ne, ne, hlavnímudíky jsme to zavčas podchytili.
  • Takže bych mohl mít prosbu?
  • Samozřejmě, jsem připraven.
  • Diktuji: Azimut 12 stupňů severně. Stah! Síla pět. A domluvte se s flexorama, ať to zas nedopadne tak mizerně, jako posledně.
  • Rozumím, Azimut 12, v souhře s flexory stah o síle pět. Provedu.
  • Výborně! To byl zásah. Budete pochválen před nastoupenou jednotkou, dvojkou, trojkou i čtyřkou.
  • Sloužím Rozumu! (je dojat)

Úplně jinak probíhá komunikace v případě nepodmíněného reflexu, jehož model můžeme sledovat nejen u člověka, ale také třeba u psa. Odposlechy tentokrát pořízené u policejního vlčáka Rexe – což bylo levnější než u jeho psovoda – dost draho odprodala agentura ABLAF. Ale co by člověk neobětoval vědě! Při analýze záznamu jsme však dospěli k závěru, že šlo o ukradený policejní odposlech z jedné aktuálně probírané korupční aféry.

ad b):

  • Haló, haló, zde čichové buňky, je tam Rozum?
  • Haló, haló, zde Rozum, co pro vás mohu udělat?
  • Čucháme, čucháme biftek
  • Jste si jisté, že to není člověčina?
  • Jsme si jisté, jedná se o hovězí biftek druhé jakosti.
  • Tak s tím mě nevotravujte a obraťte se na Míchu! (zívá)
  • Na koho?
  • Na mladýho Míchu. Copak ho neznáte? Je to syn Tobiáše Míchy! Pro dnešek vás tam ještě přepojím, ale příště už mě vynechte. Jasný?!
  • Tady Mícha, tady Mícha, příjem.
  • Tady čichové buňky. Čucháme, čucháme biftek.
  • Tak čuchejte dál. Konec.
  • Co že máme dělat?
  • Čuchat a nekecat!
  • Ale Rozum se vždycky jde kouknout…
  • Rozum nechte bejt, ten kouká jen po penězích a po ženskejch, vaše informace ho nezajímaj! A tady velím já.
  • Ale on nás vždycky pochválí…
  • Dost!! Řek jsem to jasně, nebo nééé? Čuchat a nekecat! Konec! Já teď zavolám jinam, už se o další nestarejte. Zatraceně, kde mám ten telefonní seznam… jó, tady pod postelí… jéžíšmarjá, to byl zase flám, ještě teď to cítím. Haló, haló, je tam slinná žláza B40?
  • Jojo, slintáč B40. Co se děje?
  • Jsi už v kondici?
  • Slavný to ještě není, ale kdyby bylo třeba, něco vypudím.
  • Tak puď! (malí trpaslíčci běhají s kyblíčky slin a slintáč pudí).

Hyperkritičtí a zapšklí čtenáři by se mohli domnívat, že jsem infantilně ustrnul daleko od bran jakéhokoliv slušného vzdělání To by se ale šeredně mýlili. Před časem jsem se dozvěděl, že Pullitzerovu cenu za ilustrace k medicínským postgraduálním textům získal malíř-kreslíř, jehož obrazy zdobily kvalitní monotematické brožury vydávané někdy v sedmdesátých letech. Na stránkách věnovaných metabolismu v dlouhé kosti pobíhali trpaslíčci s kolečky naplněnými vápnem. Ti s modrými čepičkami, osteoklasti, je vyváželi z kostí ven, zatímco červenočepičáři-osteoblasti je vozili dovnitř.

Pomocí trpaslíkové teorie lze konečně postavit model VŠEHO, což je odvěký cíl vědy. Ačkoliv vím, že finanční obnos spojený s Pullitzerovou cenou nedosahuje hodnot, které se rozdávají ve Stockholmu (od předloňska i tam ale začali povážlivě škudlit), stojí mi to za to. Zavezu jim své nahrávky. Konečně – odposlechy jsou teď mnohem více „in“ a „cool“ než sebekrásnější obrázky.

[1] Haškovcová H: Můj král trpaslíků. Galén, Praha, 2006

Leave a Comment