Užírání stresu vede k větším váhovým ziskům

Jsme to, co jíme, nevymyslel žádný výživový poradce, ale něměcký filosof Ludwig Feuerbach na důkaz svého materialistického postoje. Výživáři se na tom už jenom vezou netušíce, jak se mýlí. Nejsme to, co jíme my, ale co zpracují naši mikrobi ve střevech. Firmikuti mají rádi euroamerickou kuchyň, zatímco Prevotelly si smlsnou na vláknině. Kolik si čeho vykrmíme, tolik choutek pocítíme a mikrouti nejsou ani omylem blbí a naše choutky řídí. To, že s pevným rozhodnutím sáhneme do ledničky pro brokolici a vytáhneme místo toho klobásu, mají na svědomí Firmikuti, kteří svými chemickými instrukcemi tak ovlivní mozek, že je nechá rozhodovat.

Už několik let je známo, že když se střevo bezmikrobních myší stejného druhu naplní jedním či druhým typem mikrobiomu, krmíte-li myšky stejnou potravou, ty s firmikutní výbavou nabírají na váze a na objemu dvojnásob, co ty s výbavou prevotellní. U myší ještě smíme použít termín nadváha, u lidí v rámci korektního vyjadřování už to je podvýška.

Užírání stresu a napětí, zejména čokoládou, dalšími sladkostmi a bůčkem navrch, patří k českému folkloru. Bohužel i na něj platí australská pravidla, objevená nedávno týmem pana profesora Herzoga v Garvan Institute. Ta říkají, že ve stresu se uvolňuje neuropeptid Y, známý jako NYP a ten ovlivňuje velice nepříznivě sekreci inzulinu, takže výsledkem je výraznější vzestup váhy po stejné dávce tučného a sladkého jídla ve stresu, než když je tatáž porce spořádána v klidu a pohodě. Platí to u myší a nejspíš u lidí též. Takže nejen mikrouti, ale i nervové mechanismy nám roztáčejí spirálu stresové nadváhy s dalšími důsledky ve smyslu inzulinové rezistence, metabolického syndromu a cukrovky II. typu.

Zdroj: Chi Kin Ip, et al.: Amygdala NPY Circuits Promote the Development of Accelerated Obesity under Chronic Stress ConditionsCell Metabolism, 2019; DOI: 10.1016/j.cmet.2019.04.001