Výroba imunitních buněk je snadná, levná a rychlá, rakovino, boj se!

Lidský imunitní systém má své pevné základny, kterými jsou například Payeovy pláty nebo mízní uzliny, ale jeho největší aktivní část tvoří buňky putující po celém těle, pronikající kamkoliv statečně hájit integritu našeho organismu. A tak známe leukocyty, lymfocyty, histiocyty, mastocyty a další. Jednu významnou část buněčné armády tvoří dendritické buňky. Ty umějí poňoukat lymfocyty, aby se pustily do nepřítele, protože patří mezi buňky prezentující antigen (v literatuře, často i v české, uváděné angloamericky jako APC – Antigen Prezentující Cuňky – to je anglicky, jiný anglický výraz pro cuňky je cells).

Dendritické buňky jsou buňky strážné (sentinel cells, SC, neboli sentinelové cuňky) a jejich hlavním úkolem je upozorňovat na cizorodé částice jakými jsou bakterie, viry nebo nádorové buňky a také je pohltit. Pak je rozporcují na malé kousky, které mají na sobě antigen a představí je specialistům na zabíjení v imunitním systému a to jsou T-lymfocyty. Ty se takhle dozví, koho mají zabít a s chutí se do toho pustí, protože vraždění je jejich oblíbená činnost.

Říkali mi, že prý láska hluboký je cit,
se mnou si však nezačínej, jsem T-lymfocyt.
To ti řekne dneska každý
nemiluje a a jen vraždí…
Není ve mně kouska citu,
jsemtě z rodu lymfocytů.
Milování, milování vás prý zachrání
ale vraždit, vraždit, vraždit je mé poslaání.

   Vědci z University Lund udělali velkou věc: vymysleli postup i vercajk, jak přeměnit běžné kožní buňky v buňky dendritické, které například mohou hned a na místě začít bojovat s buňkami rakovinnými. Jak říká zpráva o tomto objevu: process is quick and effective. Takže to jde rychle a dobře. Proč to dělali?

Protože dendritické buňky jsou sice pracovité, ale trochu naivní a taky snadno unavitelné. Podívejme se jen na chvíli, jak je oblafnou prckové zvaní Toxoplasma gondii. Tyhle potvory, jak známo, přeladí myší mozek od strachu z koček do touhy vlézt jim do chřtánu. Protože ty kočky si řekly, že budou řídit přírodu jako firmu. Pach kočičí moči pak myši neděsí, ale přitahuje. Má to dost společného s předvolební taktikou. Kočka vypudí ze svého střeva toxoplasmata a myši někde nějaké zblajznou. Tam by ho měla zničit dendritická buňka. Jenže…!!! Toxoplasma má v kapse koblihu, nejen koblihu, ale přímo dendritický Lexaurin (ten růžovej!) a nabídne GABA receptoru (to je ten na uklidnění) kalciový iont, GABA, ten chamtivec, na to skočí, polkne a sníží potornost. Rychle toho využije toxoplasma a vleze do dendritické buňky, jedna z jejíž zastávek je také v myším mozku. Tam roxoplasma bez placení za dopravu vyleze (tomu se říká hypermigrace) a začne pracovat.

Vzhledem k tomu, co dendritické buňky umějí, jsou testovány jako pomocnice při léčbě rakoviny. Ale i rakovinné buňky je po čase dokážou ošálit, takže ztrácejí své schopnosti. Proto chtějí lékaři mít po ruce dost dendritických buněk pro každého nového pacienta. Prý to jde snadno. Vezmou se tři základní proteiny (PU.1, IRF8 a BATF3), všoupnou se do kožní buňky a z té se jak zázrakem stane buňka dendeitická. Napřed to skusili na myších a když se to zdařilo, přešli k lidem (na rozdíl od tvůrců socialismu, kteří začli u lidí a zjistili, že to fungovat nebudem což zase na druhé straně myším uspořilo mnoho starostí).

„Z kožního štěpu můžeme vykultivovat miliony buněk a reprogramovat je na dendritické buňky a celý ten proces trvá všeho všudy devět dní“, řekl vedoucí projektu Filipe Pereira. „Naše buňky jsou stejně úspěšné jako přirozené dendritické buňky a můžeme je použít k léčbě rakoviny“.

Zdroj: Rosa FF, et al.: Direct reprogramming of fibroblasts into antigen-presenting dendritic cellsScience Immunology, 2018; 3 (30): eaau4292 DOI: 10.1126/sciimmunol.aau4292